My Own Story - Chronicles of Narnia I

"Těžkej den.." Petr se postavil k oknu a zíral do hustě padajícího deště.

"To ano, už se těším na prázdniny, tohle je vážně ubíjející.." pronesla ospale Zuzana a znovu se sklonila ke knize. Petr se na ni ani nepodíval, jenom dál tupě zíral ven. V duchu probíral události uplynulého dne - jemu i jeho sourozencům, jako by se dnes smůla přímo lepila na paty. Všechno začalo už ráno, když snad poprvé v životě všichni čtyři zaspali. Aby jim neujel vlak, nestihli se ani nasnídat a vzít si s sebou do školy oběd. Museli spoléhat na solidaritu svých spolužáků. Během dne je neštěstí neopustilo - Lucka si doma, kromě jídla, zapomněla také dvě nejdůležitější domácí úlohy a propásla tak termín jejich odevzdání; Edmund byl potrestán za porušování školního řádu, když byl spolužáky vylákán na půdu školy, kam se nesmělo chodit bez příkazu; Zuzaně učitel vynadal za naprosto nevyhovující slohovou práci, protože si spletla zadání a Petr si rozbil své památeční hodinky při přenášení učitelových pomůcek do kabinetu.

    Na zpáteční cestě je zastihla prudká bouře, která způsobila zrušení odjezdů všech vlaků, takže domů museli jít v silném dešti, promrzlí, hladoví a zkroušení všemi neúspěchy. Doma je čekaly nepříjemné chvíle, když se jeden za druhým přiznávaly ke svým průšvihům a vidina jídla se tak ještě víc oddálila. Teď byli všichni spolu zavření v jejich společném pokoji. Panovala tu tísnivá atmosféra a téměř úplné ticho, přerušované jen bubnováním dešťových kapek. Edmund zvedl hlavu od matematické úlohy, na kterou stále nemohl přijít a prázdným pohledem se zahleděl na svoji postel. Lucinka se na něj podívala a tiše řekla do ticha:

"Přísahala bych, že to není samo sebou, abychom měli všichni naráz takovou smůlu.."

Edmund se s trhnutím odvrátil od postele a znovu odhodlaně uchopil pero. Zuzana zvedla oči od knížky:

"Jak to myslíš ?"

"Zase máš pocit, že to něco znamená ?" řekl Petr se špatně skrývaným napětím.

"Já vím, že to říkám vždycky," začala Lucka opatrně, "ale nepřipadá vám divné, že cokoli se stane, stane se nám všem ? Že vždycky, když se jednomu nějak nápadně daří, daří se tak i ostatním ?"

"Vážně si myslíš, že tomu tak je od doby, kdy jsme byli v Narnii ?"

Lucčiny oči se po Zuzaniných slovech celé rozzářily. Petr se otočil a dlouhými kroky přešel pokoj. Posadil se na Edmundovu postel a díval se střídavě na obě své sestry. Únava v jeho tváři ustoupila zvědavosti. Tyhle jejich rozhovory ho vždycky bavily. Od jejich návštěvy toho zvláštního světa uplynul už téměř rok, ale když byli pohromadě, zatím se nikdy neubránili vzpomínce na své zážitky tam. Vzpomínce na život plný opravdových dobrodružství a hrdinství, pravého přátelství a cti, prostě na život plný...Narnie.  Ale jak se jejich návštěva v tom divukrásném světě vzdalovala, Petr si stále lépe uvědomoval, že plané snění jim časem bude spíš ubližovat, než uklidňovat. Moc dobře věděl, jak všichni - hlavně Lucinka - touží znovu se tam vrátit. Věděl ale také to, že jejich návrat v nejmenším nezáleží na nich, ani na jejich touze. Mluvili o tom často se Zuzanou, kterou trápily tytéž obavy - nerada viděla, jak se Lucinka každou chvíli zamyslí, jak ve všem vidí všemožná znamení, a jak nakonec musí přece jen uznat, že to, co vidí, nemá s Narnií nic společného. Edmundovo chování také nebylo úplně v pořádku - byl už jen krůček od přesvědčování všech okolo, jak skvělou má povahu, když byl přece králem. Petr i Zuzana si uměli živě představit, jak vděčným terčem posměchu by se jejich sourozenci stali, kdyby si nedali pozor na jazyk. A bylo by to všechno o to horší, že by mluvili pravdu.

    Všechny tyhle chmurné myšlenky byly teď zapomenuty, pozornost upřena na Lucii, která právě popisovala jeden z Osamělých ostrovů, jako by před ní ležel atlas.

"Pamatujete, jak se tam Eda ztratil v těch krásných jeskyních ? To byla teprve zábava..." Lucka se rozesmála na celé okolo, a ani Edmund se neubránil úsměvu, ačkoli normálně nesnášel, byl-li někomu pro smích.

"Však jsi taky měla namále.." neodpustil si aspoň. Lucie se jenom ušklíbla, když v tom se otevřely dveře jejich pokoje a vstoupila jejich matka. Všechen smích rázem ustal - děti se cítily zahanbeně, že se po všech těch průšvizích jenom nekají z hříchů nad učením.

"Děti, přemýšlela jsem o letošních prázdninách.."

Poslední zbytky úsměvů ztuhly a zmizely nadobro. Zuzana se podívala na bratra, ale ten jenom napjatě sledoval matku, jak poněkud vyčerpaně usedá do křesla naproti nim, a zjevně jí není tak úplně do řeči.

"Prázdniny jsou dlouhé a já jsem přesvědčená, že když zůstanete tady, budete se jenom nudit a vymýšlet blázniviny. Proto si myslím, že je třeba prázdnin využít tak, abyste si z nich také něco odnesli do dalšího života."  Po tomhle velkolepém úvodu se maminka umlčela, jakoby si chtěla užít zmatek, který svými slovy způsobí - ani jeden ze sourozenců si pod nimi totiž nedokázal představit nic určitějšího, než že znějí děsivě. Nikdo další nepromluvil, a tak znovu spustila.

"Loni jste prázdniny u profesora Kirka trávili hraním her a dováděním. To se letos musí změnit. Jste starší a jste také zodpovědnější," podívala se na Petra a Zuzanu, "a je nejvyšší čas začít myslet na budoucnost." To zase patřilo Edmundovi a Lucii.

"Znamená to, že budeme na prázdninách zase u  pana profesora ?" vyskočily děti a všechny obavy z nich spadly.

"Ano, ano, ale neradujte se tolik," snažila se je maminka uklidnit, očividně překvapená jejich nadšením, "s profesorem Kirkem jsem už mluvila, a s paní Macreydyovou jsme se dohodli na programu. Dalo by se říci, že se tam budete vzdělávat a navíc budete na čerstvém vzduchu."

Představa rázné venkovské hospodyně přece jen trochu zchladila, , dál se ale tvářili nadmíru spokojeně.